Mohl by to být den jako každý jiný. Jenže není. Pravda je taková, že tohle je den, kdy můžete zavřít to, co už se stalo a nejde odestát, a zkusit to zase znova. Problém je, že spousta lidí to vyřeší jen tím, že se zpije do němoty s partou přátel. Ti otrlejší si dají den poté předsevzetí, která nesplní, aby si pak v polovině ledna mohli všichni svorně postěžovat, jak je ten život na ho*no.
Přemýšlím, zda jsem někdy k takovým lidem patřila. Kromě pár Silvestrů, které byly alkoholově výživné, musím přiznat, že NE. Ani předsevzetí jsem si nikdy extra nedávala, a i když možná nějaké ty náctileté pokusy byly, ale za boha si nevybavím ani řádku.
Poslední roky si konce a začátky začínám užívat. Asi proto, že jsem to začala vnímat jako rituál, kterým uzavřu starý rok a hned zkraje si navymýšlím, co by bylo super prožít v tom následujícím. Není to nic velkého, často ani nemám přesný plán, jen nějaká přání, touhy, myšlenky, o kterých si myslím, že na ně dozrál čas. Ty věci se pak začnou skládat nějak samy.
Letos prvně budu na Silvestra úplně sama. Letos prvně zapaluju rituálně svíčku, která nám poslední týdny hodně zpříjemňovala večery. Od Vánoc ale nehořela ani jednou.
Ten nápad se mi zrodil v hlavě zcela nečekaně cestou z dnešního nákupu, když jsem se motala mezi cizinci a nadávala na neaktualizovaný webovky Tesca, který slibovaly otevřeno až do večera. Kecy v kleci. Udělala jsem kšeft v Bille! A jak jsem šla podvečerní Prahou plnou lidí, vánoční výzdoba se mi zdála jaksi podivně opuštěná a vzduch teplý, jako kdyby mělo každou chvíli přijít jaro, najednou jsem věděla, co dnes nutně musím udělat.
Svíčka už hoří a já se jí chystám o půlnoci, v gejzíru ohňostrojů a mezi kupou SMSek a voláním s mamkou, s velkým „DÍKY “ sfouknout. Pak ustřihnu knot, napíšu na ní 2018 a slavnostně ji znovu zapálím.
Nový rok může začít…