Vypek mě. Můj vlastní blog. Byl zastaralej. Ale tohle jsou (naštěstí) věci, který se daj snadno vopravit. Dvě kliknutí a mám zmodernizováno. Ne, počkat, vlastně tři. Hrozná dřina. Ale než jsem se k tomu dostala. Pffff, pomlčim.
Ostatně rychlost je něco, s čím se poslední dny ještě úplně nekamarádím. Je to zvláštní, protože jsem zvyklá jet jak šroub. Sem zvyklá na svižnost a švih. Žádnej zevlink. A zdá se, že moje nezastavitelnost a bezhraničnost teď narazila. Dokud jedeš, neřešíš. Jet, dokud nepadneš, ale není udržitelnej styl.
A já teď padla. Chlácholím se, že sou to dozvuky p(r)odělaný nemoci. Nebo taky ne… Zjišťuju, že u vobrazovky vydržím sedět mnohem míň hodin plně soustředěná než dřív. Jsou dny, kdy na mě i po 2 hodinách padne tak silná mozková mlha, že nejde pokračovat. Mezi mnou a myšlenkama vznikne překážka a nejde pracovat. Nejde myslet. Nejde nic. A navíc to bolí. Joooo, nežertuju, fakticky mě bolí myšlení. A musím říct, že mě to trochu zneklidňuje.
Součástí mý práce je namáhat mozkový závity. Někdy dost fest. I při jednodušší práci je potřeba bejt pozornej = mozkově fit, ne pod dekou. Chyba se totiž ne vždycky napravuje snadno… A tak jsem trochu nesvá. Zatím to nějak zvládám. Práce neubejvá, jak bych potřebovala, ale každej den vidim malý progres k lepšímu. I tak je to to nejzvláštnější, co se mi kdy stalo.
Co s tím? No, nechávám to žít po svým. Jednak mě nenapadá, co a zda vůbec dělat, druhak mám dojem, že to chce čas. A ten neurychlim. Tak pracuju, když to jde, a když ne? Jdu dělat něco jinýho. Nebo si lehnu. A vobčas i usnu. Zvláštní doba. Zvláštní stav.
OSOBNÍ… Chválíš se?
Já už trochu jo, ale pořád se mám co učit. Kdysi jsem si po koučinku založila v kalendáři úkol, abych se pravidelně chválila. Jeden blok okolo poledního (po dopolední práci) a jeden podvečer (ano, po odpoledním pracovním zápřahu). Dvě malý, stále se opakující upozornění, s nekončící expirací. Každej den. Bylo to skvělý! Po pochvale jsem úkol smazala.
Tentokrát jsem se ale přichytila, že ten úkol JEN mažu, ale pochvala? Tý bych se těžko dočkala. Kolikrát sem to už takhle udělala? Kolikrát jsem to označila jako „hotový“, ale vykašlala se na sebe? Hmmmm, ani nevím, kdy se to stalo… Což mi přijde ještě smutnější.
Někde dávno jsem se prostě opět začala IGNOROVAT. Ten úkol se pro mě stal jen neviditelným blokem v kalendáři. Provozní slepota. Rutina. Ale ne návyk. Jakto? Kde se to nepotkalo? A pak mi to došlo. Hladovej mozek, toužící po kusu žvance, je prostě těžký udržet v další mentální práci. Hladovej mozek už nechce řešit NIC. Chce jen jíst. Což se přesně dělo. Zapsala jsem spešně práci a smazala překážející chlíveček s pochvalou, v myšlenkách už u plotny, čím že ten hlad zaženu.
Pěkný vysvětlení. Logický. Ale laciný. Pátrala sem dál a našla tipy, který by ty moje pochvaly mohly dostat zas do popředí, bez ztráty kytičky.
- Změnit obsah připomínky – místo prostého „Pochval se“ zvolit konkrétní otázku: Na co jsem dnes hrdá? Co jsem dnes zvládla skvěle?
- Změnit proces zaznamenání – pochvalový deník, digitální poznámky nebo sklenice na vzkazy, které mohu využít jako motivaci, když se nedaří.
- Změnit formu zaznamenání – co místo psaní zkusit hlasovku? Nebo si pochvalu říct do očí, před zrcadlem (to je jako hodně hustej nápad).
- Vytvořit si účinnou kotvu – konkrétní gesto, rituál nebo jen navázat pochvalu na vhodnější kotvu (žrádlo nezabralo!).
- Gamifikace – vytvořit si tabulku nebo pochvalovník (třeba v Habitice) a sbírat odměny. Za splnění questu (např. měsíčního/týdenního) se odměnit.
ČTU… Nauka o osobním úspěchu
Vlastě ji už dočítám (jsem u 11. kapitoly). Dala jsem si od ní chvíli pauzu a odskočila k beletrii, protože tak zhuštěný obsah jsem nečekala. Je fakt náročný číst to na jeden zátah a něco si z toho i odnést. Došlo mi to po několika dnech (byť jsem četla po kouskách, po večerech), že je toho tolik, o čem mohu přemýšlet, že už nejsem schopná vstřebávat další stránky. Prostě toho bylo moc. No, spíš příliš. Totálně zahlcená. Až tak, že mě to přestalo bavit (asi proto jsem sáhla po něčem nezávaznějším).
S odstupem jsem si ale uvědomila, že ten nejvíc největší základ je v podstatě v těch prvních kapitolách a všechny ostatní je rozvíjí a podporujou. A když to přeskočíš, zůstanou jen prázdný slova. Teď tě asi zajímaj ty 2 ingredience, který se táhnou celou knihou, viď. OK, je to záměr a touha.
- ZÁMĚR ve smyslu jasně daného cíle, do detailu napsaný tak, aby ti definoval směr, kterým chceš jít, čeho chceš dosáhnout, o co ti jde. Záměr tak jasný (a jakkoliv odvážný), aby tě ráno vytáh z postele s nadšením, protože se chceš pustit do realizace (bo nemáš jinou možnost).
- TOUHA je potřeba k akci. Musí být tak spalující, že nás žene jako motor, že nám pomáhá překonat lenost, překážky, odmítání, nepodporu blízkých… Zkrátka totální nadšení pro náš záměr, díky kterému jdeme každý den do akce, bez ohledu na první výsledky a rychlost postupu.
Tyhle dvě věci se vopakoujou trochu do zblbnutí v každý kapitole. V jednu chvíli mě to začalo už totálně vytáčet. Sem snad debil, že to nechápu? A pak jsem si musela přiznat, jak je tenhle kolovrátek ženiální. Protože celá kniha mě vede k pochopení provázanosti a důležitosti těch základních věcí takovým způsobem, že prostě musí zanechat stopu. Jednoduše mi to namlátí do hlavy. Doslova a do písmene. A jestli ne, tak platí: Komu není rady, tomu není pomoci.
Minišlenky
- Přemejšlíte někdy vo tom, co bude potom? Jako když se věci změní. Když se změní to, co se zdá teď jasný a neměnný. Myslím tím život pod vlivem technologií a éjáj… Já vim, že to vypadá daleko. Občas se mi to taky tak zdá, ale bylo zajímavý si poslechnout video Peníze v 2025 vod Petra Máry. Není totiž jen o nich, je tam spousta pointů k možný změně úhlu pohledu. Třeba tě to zaujme stejně jako mě. A nejde o akci, stačí o tom jen chvíli uvažovat.
- Zajímavej mindblowing s 10 tipama na knížky (asi jich mám jako málo!) a nejlepšími citáty z nich najdete ve videu Pravda o životě vod Tomáše Kvapilíka. Citát, který si zapisuju já? „Věci, které na lidech obdivujeme – laskavost, štědrost, otevřenost a poctivost, pochopení a cit jsou v našem řádu doprovodnými zjevy neúspěchu. A ty rysy, které se nám protiví – vychytralost, chamtivost, hrabivost, lakota, domýšlivost a sobectví jsou rysy úspěchu. Zatím co lidé obdivují ty první vlastnosti, milují to, co pochází z těch druhých.“ John Steinbeck, O myších a lidech.
- Každej den během ranní rutiny poslouchám „ladící nahrávky“. Udržet si pozitivní flow je základ. Nespadnout do negouškejch emocí, hlavně když člověku nejni úplně do zpěvu, je mega důležitý. A tak si trochu pomáhám, a když je mi fajn, je mi ještě líp. Kromě ranních afirmací „Nastartuj svůj den“ vod Mirky, mooooooc ráda poslouchám i „Urob si skvelý deň“ vod Martina Lajpríka. Slyšela jsem ho už hodněkrát, ale pokaždý zažiju něco nečekanýho. Tenhle tejden sem se u poslechu totálně dojala. Až mi z toho vyhrkly slzy. Ta citlivost, no… Byla nečekaná, ale fakt příjemná. Jsem zvědavá, co mě čeká příště.
- Zase sem nepekla – a vůbec mi to neva. Doma i tak máme kopec dobrot, který sme dostali darem a to nechceš vyhodit! Fakt ne!