Že bych ten perex nechala napsat svý dvojče? Jo, já vlastně žádný nemám. Zatím! Dneska si ale můžeš vyrobit asistenta, kterej bude tak nějak skoro jako ty. Možná ještě lepčejší. Jen umělej. Eeeeee. Ale na tuty chytřejší, brilantnější ve stylu, skillu i rychlosti a… Bude znát všechno. Prostě VŠECHNO. I to, čemu já rozumim jak koza petrželi. Von v tom bude borec, i když tomu taky nerozumí, ale zabrání mu to psát? Neeeee. Takže klíííííd.
Pravdou je a dlouho bude, že tohle nepíše nikdo umělej. Nikdy! A ať tě ani nenapadne dodat ZATÍM. Jsem živá a nebojim se to použít. A budu to používat dokud živá budu. Ostatně chápu, že je tohle v dnešní době dost možná archaický. Aniž bych chtěla.
Psát vlastní článek úplně sama a klasicky. Z hlavy a na drátový klávesnici! Jakej pravěk! O to je to vtipnější. Tak co kdybysme tenhle zoufalej začátek přeskočili a rovnou se začetli do boje se sabotéry nebo čtecího plánu, kterej nevymyslel člověk? Hm, dneska to bude krátký.
JSEM… Brzda Numero uno
Znáte svý brzdy? Svý sabotéry, který vás držej při zdi nebo minimálně v nějaký komfortní zóně, aby se vám nedejbóže nepovedlo něco fakt super, co by vám olalaaaaaa změnilo život? Jo, každej tyhle potvory v sobě máme. Každej. I ta nejdokonalejší bytost na světě. Rozdíl mezi těma, který už maj to, po čem toužili – navzdory něčemu, co je chtělo zadržet zpátky, je prostej. Poznali svý brzdy a odbrzdily je.
Já vim, já vim. Snadno se to řekne, hůř udělá. Vidím to u sebe. Svý sabotéry znám. Některý maj dokonce i jméno. „Pan Dokonalej“ je můj best of. Jooooo, je to epesní perfekcionista. Hypersupertruper dokonalost na entou. Známe se hodně let, víme vo sobě a vždycky mě překvapí, kde všude má ještě prsty (a celý svý gigantický já). I když se mi podařilo získat zpět mnohá území, která opanoval, stále je spousta prostoru, kde vládne silnou rukou jen a pouze on. A já to furt nevím. Je fakt dobrej! Umí to maskovat.
Proto mě vždycky překvapí, když objevím něco novýho. Když sama sebe překvapeně přistihnu, jak se limituju dokonalostí. Vlastně spíš nedokonalostí – že nevím dost, že takhle to rozhodně nebude stačit, aby… 150 procent je standard. Uf, to se těžko překračuje. Tak se to učim měnit. Odhalovat. Pojmenovávat. Postupně posouvat a bejt s tim v poho. Nebo aspoň vědomější.
Co mi pomáhá konkrétně? Třeba tohle psaní.
Ale upřímně? Hodně měsíců let mě držel i v tomhle – v nepsaní. Jak? Úplně jednoduše.
- Není na to dost času! Ano, na dokonalý články není nikdy dost času.
- Nemáš dost znalostí a know-how! Ano, proto nechám články o rakovině nebo jaderný fyzice odborníkům.
- Nikoho nezajímá obyčejnej život! Možná, a proto to nikomu nenutím a nechám rozhodnout čtenáře.
- Takovejch blogů je! Pravda. Přirozeně reflektovat svý myšlenky a uvědomění je asi hoooodně oblíbený.
Není mi fuk, co píšu. Ale současně je pro mne napsání dalšího myšlenkomaše důležitější než jeho nenapsání. Prostě jsem laťku dala úplně jinak. Ale trvalo mi to! Teď je mi jasný, že nechci hned psát dokonalý články, který vobletěj svět a přeložej je do 120 světovejch jazyků. Prdlačku! Snížila sem pomyslnou laťku na „prostě jen napsat článek“. Voprsklý co, když se psaním živím! Jo, drzost teď taky trénuju. A docela mi to de.
ČTENÍ… Na celej rok
OK. Požádala sem četdžípýtý, aby mi navrhlo čtecí seberozvojový plán. Na celej rok. Na moje vlastní téma. A napsalo – vlastně napsala. Hustý, co. Ale já chtěla víc! Vyžádala sem si doporučení na doplňující podcasty a rozhovory. A dostala je. A pak sem ještě chtěla nachytřit, jak z toho čtení bejt fakt chytřejší. Mám hafec tipů. Mě to ale furt nestačilo.
Vyzvídala sem, jak by dělala myšlenkový mapy k přečtenejm knihám. A vona mi to napsala. Hustý pětkrát, když mi dala konkrétní postup, jak to naklikat v Miro, který mi v nástrojích sice nedoporučila, ale volbu nadšeně potvrdila. Potud asi vlastně nic světobornýho, zvládne i puberťák.
Mě to ale chytlo tak, že jsem porovnala návrhy několika voblíbenejch LLM modelů. No, nebudu říkat, že je to z mojí hlavy. Navedlo mě k tomu jednak dlouhodobý sledování Jednohoprocenta vod Miloše Čermáka, ale hlavně nedávný mail vod Filipa Dřímalky „Proč jeden AI nástroj nestačí“ (online verze zde) V něm upozorňuje, že výběr nástroje je zásadní právě kvůli jejich jedinečnýmu skillu a stylu. A jo, je to tak.
Mým dotazováním prošlo ChatGPT, Gemini a Claude. Supr trénink, jak s těma potvorama začít pracovat (jo, někdo aíčko nejede evrydej). Na první dobrou je rozdíl nejen v nabídce doporučenejch titulů – přestože jsem všude vložila STEJNÝ ZADÁNÍ, ale i v samotný komunikaci a odpovědích.
- ChatGPT je určitě nejlidštější a nejkamarádčtější. Rádo se na konci ptá, co může dál udělat nebo přidá návodný dotaz – brainstromuje fakt přínosně. Trochu to přehání s ikonama v seznamu (no, možná tak nějak celkově), ale cajk. I obrázek k plánu vytvořilo pěkný.
- Claude je suchar. Přisuzuju to spíše sobě – verze se stručnými odpovědmi byla fakt stručná. Na mě až moc. Tahala sem to z něj, jak kdyby to měl za trest. Obrázek? Ne, na tohle není vůbec stavěnej.
- Gemini bylo přátelské, ale nejde moc dál. Navíc se nerozpakovalo vymýšlet si knihy. A když sem ho načapala, vopravilo se vymyšlením jinýho – pořád nefunkčního! – odkazu. Vtipálek. A i ten anglickej titul si vycucalo z prstu. Trdlo! Obrázek ale vytvořil zajímavější než ChatGPT.
Jestli podle plánu začnu číst? Minimálně ho pečlivěji prozkoumám, to jo. A je dost pravděpodobný, že některý knihy si i přečtu. Nakonec proč ne? Výsledek čtecího plánu od ejáj najdeš na týhle Notion nástěnce. Docela pěkná, na to že je první, ne?
POKOUKÁNÍ… Seriály, co mě bavěj
V obrovský nabídce a nedostatku času je prostě fajn, když se to potká. Obzvláště, pokud je to na ČéTéčku. Díky za to!
SRDCE – Italskej seriál z kardiochirurgickýho oddělení turínské nemocnice 60.let dvacátýho století. V době, kdy se schylovalo k první transplantaci srdce. Wow! V době, kdy bejt doktorkou – kardioložkou a nedej bože ještě fakt dobrou, bylo furt dost drzý. A pro lidi na všech frontách (lékaře i pacienty) trochu nezvyk. No, je zajímavý si uvědomit, že je to vlastně nedávno, kdy sme mohly jen drhnout podlahu v kuchyni a utírat soplíky děckám a to byl vrchol všeho, o čem jsme, my ženy, měly snít. Kromě chirurgie je to samo i o mezilidských vztazích a starých láskách. Joooo, to já ráda, když na povrch vyplouvaj starý nedořešený věci, obzvláště milostného charakteru. Člověk se hned cejtí líp, že i kapacity bojujou s úplně vobyčejnejma lidskejma starostma…
OT: Baví mě tlukot srdce v úvodní znělce. Vlastně mě baví celá ta znělka…
DCERA NÁRODA – Kdo by neznal Zdeňku Havlíčkovou. No, já ne. A nebyl mi znám ani její život, proto mě vždycky baví, když můžu do útrob naší český historie nenásilně nakouknout. Jo, jsem prd vlastenec. Tohle spojení historie a moderního pojetí bylo zvláštní, ale ten kontrast mě vlastně dost bavil. Nikdy jsem nevěděla, co mě překvapí a je fakt, že mě to vždy překvapilo – třeba synchronizovanej tanec na plese v Tiktok stylu (přeháním). Výtvarný zpracování úvodní znělky dost pobavilo (jo a zase tam bylo srdce, chech) a taky mě dostalo zjištenění, že herečka v hlavní roli je vlastně moje neteř z tátovy strany. No, ale to bych musela s tou stranou bejt v kontaktu, že jo, abysme mohly pokecat… No nic, to jen rodinná vodbočka, která vyplula při hledání, čí že ta Antonie vlastně je. Formanovic!
NABÍDKA – Náhodně objevený mini skvost. Must have pro ty, kdo milujou filmovou (nebo i knižní) sérii Kmotra. Tenhle desetidílnej seroš tě provede všema peripetiema, který vznik filmu provázely. Od začátku, od knihy přes scénář, natáčení až po poslední klapku. Nebo ještě dál? Já nevím, ale první díl mě neskutečně bavil a právě teď běží každé pondělí od 21:00 na ČT1. Bohužel přes iVysílání nelze, takže doporučuji to čapnout v telce nebo máte smolíka.
Minišlenky
- Nepekla sem. Dostali jsme v týdnu spoooooustu dobrot a jsem tak naslazená, že sladký nechci aspoň tejden vidět.
- Den má 24 hodin a fakt je důležitý si vybírat. V moment, kdy následuju svůj první 90denní plán už není moc prostoru pro blbnutí kolem. Mám za sebou polovinu a vlastně jsem spokojená. Čekala jsem, že to projedu víc, ale opak je pravdou.