Rozechvěle pročítám několik právě napsaných odstavců v Text602. Zasunu ošoupanou disketu do mechaniky a ukládám na ní nový soubor. Obřadně ji vložím do průhledného obalu a hned s ním do batohu, abych to tu nenechala. Po práci zajdu za kamarádem, který má přístup k internetu, tak snad mne chvíli nechá surfovat. Pokecáme a poslechnu si, jak božsky hraje na piáno a když tam nebude nikdo další (Ať tam nikdo není. Ať tam nikdo není.), možná mi na chvíli zapne internet a já si založím svůj blog. První blog. Wow.
Asi by se hodilo říct, že mi to přijde, jako by to bylo včera.
Ne, nepřijde. Jsem ráda, že to nebylo včera. Psal se rok 2003 a bez téhle diskety a nestabilního Text602 by nezačalo nic. Tehdy bylo potřeba řešit, kde a za kolik se připojíte k internetu. Gmail byl tehdy ještě na pozvání a neměl v sobě nic navíc, jako třeba prostor na disku nebo galerii fotek, o blogovacím systému ani nemluvím. Byla to doba, kdy byly internetové kavárny, a když jste tam přišli, odměřovali vám čas na netu na minuty. Vždycky to pískalo, než jste se připojili a pak jste ve vydýchané místnosti objevovali nový svět. Na internetu vlastně nebylo skoro nic a vyhledávače neměly co hledat, ale o to víc bylo místa, který čekalo jen na vás. Na vás a vaše Já…
Zdá se to neuvěřitelné. Těch 16 let je znát.
Snad poprvé s výročím blogu necítím potřebu slavit. Slavit a ohlížet se zpět do své blogobubliny. A psát víc, abych dohnala všechny dny, kdy jsem na to kašlala. Naopak. Nechci dohánět nic. Napsala jsem toho spoustu a věřím, že ještě napíšu. Dnes chci být jen vděčná za to, že tohle všechno můžu. Že můžu psát. Ať už si to vyložíte jako možnost připojit se kdykoliv, za pár korun na síť a na vlastní stránku zveřejnit své myšlenky, nebo že vůbec znám písmena a umím z nich tvořit slova a smysluplné věty. Ani jedno totiž není samozřejmost. Oboje je obrovské privilegium. Luxus, který si ve svém blahobytu jen těžko uvědomujeme.
Proto jsem dnes opravdu šťastná. Víc není potřeba.
Přesto tohle není to hlavní, co si chci dnes zapamatovat. S tou vzdálenou vzpomínkou jsem si uvědomila i určitou svou odhodlanost a zapálení pro věc. Možnosti byly tristní, ale já přesto začala. První texty byly strašné, ale okouzlení nápadem a chuť ho realizovat, i když nenasvědčovalo nic tomu, že to má smysl. Trénink, zkoušení, hledání a přání prostě psát, mi umožnily vytvořit dnešní příspěvek.
Jaká je tedy moje mesidž? Nebát se zkoušet nový věci. Já vím, říká to každý, je to už klišé, ale já chci poukázat hlavně na to, abyste do toho opravdu šli a netrápili se krokem 2, 3, 4… Všímám si, jak mne právě tohle poslední dobou dává stopku. A spoustě lidem, se kterými se bavím o realizaci jejich snů.
Máme touhu, máme plán a je tam i ohromný nadšení, ale pak najednou zapojíme hlavu. Začneme vymýšlet spoustu věcí a jde to do kopru, protože většina z nich jsou totální nesmysly. Začneme plánovat, promýšlet a zvažovat. Chceme být strategičtí, připravení na všechno, co přijde, chceme to dělat správně a bez chyb. Blablabla, znáte to? Jo, takže vás to už taky zastavilo. Ale to není finální stav. Fakt to může být jinak.
To nejlepší, co můžete udělat, je nechat se vést srdcem. Vypnout kecy v hlavě (a to je někdy sakra těžký) a nekorigovat to.
Jednoduše následujte to, co v sobě cítíte, že máme dělat. Vše ostatní přijde jaksi samo. Nekecám.
Jestli něco chcete tvořit a přinášet ostatním, nepřemýšlejte a prostě to jděte realizovat. Spousta věcí se dá vymyslet až po tom prvním kroku. A ať to vypadá jakkoliv, nebude to pozdě. Až uvidíte, co vám vaše akce přinesla a jak se v tom cítíte, bude jasnější, co je třeba dělat dál. Pracujte s tím, co se děje reálně, ne imaginárně ve vaší hlavě. Hrajte si a objevujte možnosti, ale nesnažte se zbytečně zatěžovat vším tím mega důležitým. Konfrontace s realitou někdy nemusí být tím, čím se zdá, tak si zkuste zachovat nadhled a humor.
*
Držím nám palce. Vám i sobě, abysme na tohle nezapomínali, až naše sny zaklepou na dveře naší duše.
Nechte to srdci. Jděte do akce a buďte prostě šťastní tím, že děláte, co milujete.
Ach, ano. Dnešní svět nám umožňuje cokoliv.
Blbý je, že si to většinou nechceme dovolit.
Nemá to logiku? OK, nemá. Tak s chutí do realizace vlastních snů 🙂