O zbavení se zbytečného, nezapsaných snech, čtení o andělech a životě po smrti a neupracovanějším týdnu letošních prázdnin.
Poslední dny hodně přemítám nad tím, co všechno mám versus to, co potřebuji. Dochází mi víc a víc, že většina věcí se doma jen válí. V tom horším případě na ně padá i prach, v tom lepším jsou jen nevyužitý. V tom úplně nejtragičtějším případě zabírají místo k žití. Navzdory těmhle myšlenkám ale cítím, že tenhle proces zatím jde jen po povrchu a bude potřeba zabývat se tím hlouběji. Najít si v tom smysl, opravdově to pochopit. Zatím jen vyklízím, co je evidentně mimo – malý oblečení po dětech, moje oblečení, který vím, že nechci nosit, knihy, které nikdo nečte a ani číst nebude (ale furt jich máme nějak moc). Přesto mám pocit, že je to málo.
Tohle totiž vůbec není o nějakým vyklízecím plánu. Tohle je opravdu o uvědomění, který musí zapadnout do správného kontextu. Možná, že jsou cestou i tyhle občasný vyklízecí akce, kdy jen jdu na ruku pocitu a udělám to. A že se pak několik týdnů nic moc neděje? No a. Je to proces. Já jsem v něm. Přichází bod zlomu? Kdo ví.
Zdají se mi intenzivně sny
Každý den několik. Některé jsou reálnější, některé jako by byly odpovědí na něco, co ještě nevím. Jsem vždycky ráda, když se mi zdají sny. Poslední dny si je i hodně pamatuju. Ale nepíšu si je. Možná bych měla. Svůj snový deník jsem založila už dávno. Stejně dávno jsem ho i odložila. Vždy to vydržím jen omezenou dobu. Jednou vynechám, podruhé si sen nepamatuji nebo mám pocit, že se mi nic nezdálo, a pak už to jde do kytek. Nejčastější výmluva? Po ránu na to není čas! Mírně absurdní, ale funguje to. Vážně věřím, že to tak je, protože jsem pohodlná a tohle se hodí.
Tentokrát to není jiné. Vlastně teď jsem po ránu vždycky překvapená, že tu byl sen. Další? Hmmmm. Ještě v polospánku laškuji s myšlenkou, že ho napíšu. Kecy v kleci. Navečer se ujistím, že zítra už o tom nebudu jen mluvit a pak… Radno psát. Ale jestli se mi i zítra bude zdát nějaký sen, slibuju, že si ho už zapíšu. A ten další taky! A snad po týdnu nepřestanu. Neměla bych. Sny jsou poselství.
Čtu další knížku o setkání s anděly
Před prázdninama si mne našly hned 3 tituly s tematikou přežití vlastní smrti. Nikdy jsem to nevyhledávala, téma mne ale fascinovalo. Čtu hlavně po ránu, v posteli, ještě než se pustím do práce. Je to nádherný balzám na duši. Ta hloubka a prostota mne dostává. Je to čtení hlavně pro srdce, které se otevírá a zvláčňuje laskavostí, dojetím a nezměrnou láskou. I moje hlava cítí, jak je důležité poddat se tomu jedinému, co přetrvává a nikdy nedovolit, aby se před tou krásou člověk uzavřel. Ta opravdovost je tak hladivá a báječná.
Baví mne pak, třeba cestou na nákup, vnímat dech, pofukování vánku i ticho ve mně. Baví mne se zastavovat a ještě víc se dívat do na mraky, za obzor a na všechno kolem. Baví mne hledat milé maličkosti, které jako by se úplně samy objevovaly tak četně, až je to s podivem. Ve středu, cestou z nákupu, jsem úplně zírala, jak nádherný jsou baráky v centru Prahy. Měla jsem dojem, že některé detaily tam předtím nebyly. Spíš mám ale pocit, že přestože se hodně dívám a Prahu miluju, nedívala jsem se nikdy dnešníma očima. S nadšením a zvědavostí. Okouzleně. Je to celé zvláštní… A tak krásný.
Zvládla jsem nejnáročnější týden prázdnin
Nejen, že jsem odvedla neskutečný množství práce za rekordně krátkou dobu, ale pochopila jsem, že tohle tempo není pro mne. Tohle ne! Před víkendem jsem byla opravdu silně vyčerpaná. Hlava mi začala vypínat. Znovu mi došlo, jak důležité je najít správnou míru práce a odpočinku. Tyhle stavy přepracování mě totiž dostávají nejen do zvláštního stavu, kdy mi dělá problém rozhodnout i totálně triviální věci, ale ten tlak začne divně působit i na můj vnitřní hlas a sebehodnotu. Najednou začnu pochybovat a cítím se v sobě tak ztracená. Tam, kde byla ještě nedávno jistota, hledám chyby a kličky. Tam, kde to bylo v pořádku, vidím komplikace a překážky.
Je to totální zmatení, jako když jdete a najednou na té cestě prostě nejste. WTF? Tohle se nesmí opakovat. Tohle prodávání mýho času za peníze musím stůj co stůj vyřešit. Sakra, tady přestává veškerá sranda. Není čas si hrát. Musím se opřít do svýho snu. Už nechci soutěžit sama se sebou. Už nechci soutěžit s časem a každým dnem, každou kačkou. Vím, že to není potřeba, jen mi stále uniká realizace. Musím se přestat vymlouvat a udělat tu nejdůležitější práci – práci PRO SEBE.
Uf, to ten srpen začínám s velkým cílem 😉