Chcete-li být milováni, musíte si nejdřív dovolit být zranitelní. Nesmíte se bát zůstat nazí a odhalit všechny svoje slabiny a chyby (nebo to, co za chyby považujete). Musíte překonat všechny obavy a být sami sebou. Naplno, bez příkras, bez her.
Není to snadné. Není snadné říct „Tady jsem takový, jaký jsem – se vším dobrým a zlým. Se vším, co se teprve učím. Se vším, co ještě nevím, že dělám špatně. Se vším, co mě teprve čeká. Se všemi minulými šrámy a zlozvyky…“
Obávám se, že právě to může být ten důvod, proč tak málo z nás (včetně mě), není ve vztahu se svou pravou lásku. Nechceme být nazí. Bojíme se být naprosto zranitelní. Bojíme se vydat všanc někomu druhému. Bojíme se dalších zranění. Bojíme se… a to nám brání mít to, po čem tolik toužíme.
Je to pochopitelné. Vztahy jsou riziko. Obrovské riziko. Na skutečný vztah musíte mít odvahu. Musíte se vykašlat na všechny ty blbosti v hlavě, na všechny bolesti, který vám způsobila minulost. Zahodit za hlavu všechnu sebelítost a strach z toho, co by se mohlo (zase) stát.
Nic z toho být nemusí. Je to jen vaše hlava. Nicméně ten krok musí být váš – ten za vás nikdo neudělá. Krok, který musíte udělat s veškerou vírou v sebe, ve svůj správný výběr, v naději a touze zažít to nejlepší s někým druhým. S někým, kdo je stejně odvážný (a možná i stejně zraněný a vyděšený) jako vy.
Vztahy jsou obrovské riziko, protože jen při velkém riziku přichází nezměrná výhra. Když dáte málo, málo získáte. Jen v moment, kdy dáte všechno – všechno ze sebe, můžete získat to nejvíc, co můžete – srdce druhého. Skutečnou lásku se vším všudy.
Věřím, že jednou takovou odvahu seberu.
Teď jsem se rozhodla nezlobit se na sebe za to, že jsem strašpytel 😉
A co vy?