Takový ty týdny, který uplynou a ty si najednou říkáš: „Tyyyyy vogo, neděle?!“ Jak jako?
A já vim, že bych měla shrnout to nejlepčejší z nejlepčejšího, co se událo, ale… Nevim. To neni moc dobrej začátek. Ale ani konec. Nehodlám se s tim smířit, to řikám rovnou. Prostě začnu a ty věci přijdou.
I když každej, kdo někdy něco zkoušel psát, ví, že někdy tohle nestačí. Ale bez prvního pokusokroku, i kdyby byl nejzoufalejší, nemůže přijít nic dalšího. Bez prvních vět nikdy nepřijdou další. A ty první se daj vždycky smazat. Vždycky. Nebo použít jako nejzoufalejší perex ever.
Je neděle… WTF?
Myju nádobí (pokolikáté už tenhle týden?) a snažím se v hlavě prolítnout uplynulých sedm dní, den po dni. Ale jsou trochu v mlze. No jo, s rukama vod mydlynek to nevymyslím. Ještě, že jsem si prozřetelně přála k Ježíškovi diář Paula Coelha, že si tam jakože budu psát takový to denní žvýkání. A píšu! Takže vím, že jsem toho udělala vcelku dost. Pro jiný. A protože únava, tak i něco pro sebe… Ale ta kombinace a poměr se mi vůbec nelíbí.
Vlastně se mi toho nelíbí víc. A to je dobře. Protože když víme, co nás štve, je to první krok k hledání cesty k tomu, co nás těší. Bez toho nepříjemnýho impulsu na začátku to prostě není možný. Takže kdykoliv cítím, že se mi něco nelíbí, vím, že je čas to prozkoumat a zjistit, kudy kam.
Tady narážím. Jsem tak zaflákaná různejma úkolama a děláním, že na tyhle zastavení není tolik prostoru, kolik bych chtěla. Dochází mi to tak nějak průběžně posledních pár let. Hlavně asi proto, že když se mi (často trochu nuceně) povedlo zastavit se, vždycky to vyústilo v zajímavý změny. Náročný, ale zajímavý.
Jaj, máme tu další z věcí, na který tenhle rok potřebuju víc zapracovat. Jo, nacházet víc prostoru na zastavení a ohlédnutí se, abych furt jen nejela dál a dál, a pak trpce zjistila, že nejedu vpřed, ale pěkně se cyklím v parádně podělaným kolečku. Dost už! Už dost, tohle už znáš! Tak jedem jinudy, ne?
POSLOUCHÁM… handpany
Ten zvuk je prostě… B O Ž Í. Už před lety jsem objevila Malte Martena a zaposlouchala se. Nooooo, ono to nejni moc těžký, to uklidňuje už jen z náhledovky 😀 Ale já mám hudbu vždy ve vlnách. Vždycky se v určitým období úplně ponořím do nějakýho interpreta, nebo třeba i jen skladby, a vomílám to horem dolem, jak to jen jde a nemůžu se nabažit – cestou na nákup, při mytí nádobí nebo (pokud to není zpěv) jako podkres při práci. Jak kdybych si skrze hudbu sbírala poztrácený střípky něčeho, co potřebuje zacelit… Ale to je zas na jinej příběh.
Tohle handpanový hraní mě moc ba. I při práci. Takový tý unylý, mechaničtější, kdy nepotřebuju být břitce kreativní, ale potřebuju to udělat – třeba naházet už napsaný texty na web nebo připravit rozesílku newsletteru. To je značka ideál.
No a někdy si ho pustim i jen tak. A koukám. Koukám, jak hraje. Koukám se na něj, sleduju jeho ruce a obličej a vnímám celý ten proces. To sdílení. Ten prožitek. Tu symfonii nástroje a hráče. To je pak meditace na druhou. Hmmmm, někdy bych si zase měla zahrát na klavír…
CO ŘEŠÍM… Udělat si pořádek v prašulích
No jo, když víš, co, kam a odkud, žije se ti líp. Jako fakt. Minulej rok jsem se hecla a dala do kupy děsně odvážnej plán tvorby měsíční rezervy a splacení části půjček, aby mě nestrašily v rozpočtu. Na začátku to, kromě odhodlání, bylo i hodně o počítání a propočítávání. Několik hodin nad papírama na to padlo. Taky asi 2 revize v průběhu akce, abych neztratila směr a měla jasno, zda se mi daří nebo potřebuju přitvrdit. Nemusím hádat, že tě teď zajímá, jestli se mi to povedlo. Jo, povedlo! Bylo to teda vo prsa japonský závodnice, ale bylo. A neuvěřitelně mě to namotivovalo v tom, co dokážu a čeho sem schopná.
Leden si ale dávám voraz. Poslední půlrok byl fakt hodně na dřeň – což je pro mne jedna z věcí, který do dalšího plánování taky zahrnu. Jako joooo, chci víc peněz, ale ne že při jejich získávání vypustim duši. To ne-e. Ostatně, kdo by nechtěl víc peněz ve větší pohodě? Žádnýho takovýho rozumnýho člověka neznám. A ne, peníze sice nejsou všechno, ale současně je totálně debilní dělat, že je nepotřebujeme, a že nám k životu na týhle planetě bude stačit jen láska a pochvala. Zkuste s tim pak zaplatit nákup v Lidlu! Hodně štěstí.
Dost cynismu! Jestli chceš taky udělat nějaký odvážnější kroky ve financích, doporučuju sledovat Zatraceně dobrý rady od Jarky Popelky (jo, tak se fakt jmenuje!). A přihlásit se k ňůsletru. To ona mě nakopla, abych začala využívat on-line obálky v bankovnictví naplno a brutálně zautomatizovala odkládání na určitý drobný plány. To ona mě inspirovala k zamyšlení nad půjčkama a jestli by to fakt nešlo trochu popohnat (třeba nějakou obálkou!). No samozřjemě, že šlo! Často de, když se to promyslí.
Možná inspiruje i tebe. Na začátku ledna vydala check list na finanční cíle 2025 (insta). Už jsem některý prošla, ale pořádně se na to teprve chystám. Jukni a třeba tě to chytne jako mě.
Minišlenky:
- Přemejšlim „kde ubrat“. Joooo, dělání sice všechny smutky zahání… Ale taky vede k únavě a vyhoření, když neznáš míru, člověče! A já ji někdy neznám. Vidím to jako jednu z výzev, která se přede mnou stále objevuje a s jistou pravidelností kolem mne krouží… Možná, že je čas s ní zajít na kafe.
- Protože mám ve svý 90denní výzvě i čtení, vzkřísila jsem svůj profil na ČBDB. No, bude ještě vyžadovat trochu péče (třeba ten popisek, uuuups 🙈), než budu spoko, ale beru to jako fajn způsob sledování právě tohodle cíle (číst 10 stránek denně).
- Zase peču o víkendech dobroty. Yes! Minulej víkend mandlová bábovka. Teď buchta ala perník – jakože mega povedená! Příští týden to vidim na tvarohovej koláč. Možná si střihnu mřížkovej, mojí lásku z dětství. Pracnější, ale super… protože odlupuješ mřížku, že jo. Kdo to taky tak dělal?
- Zkusila jsem tyhle tvarohový bagely ze sýrem (insta). Chuťově totálně super. Vzhled? Tragedie. Do příště to vychytám!
📷 Fotka od Erik Karits z Pixabay