Si říkám pořád: „Prostě začni!“ Teda vlastně pokračuj.
Pokračuj už, sakra. Pokračuj hnedle teď. Dneska. Ne až od pondělka, nebo od příštího tejdne. Znáš se, ne? Znám, no jo. V tomhle se znám a úplně z toho nejsem na větvi, ale co už. Začneme právě teď tak, jak to přijde. Zlepšovat budeme za jízdy.
Víš, přesně to je na tom vlastně krásný. Že i když se to nepovede, i když pohoříš, i když to úplně pose*eš, můžeš otočit list a začít znovu. Na čistým. Skoro čistým. Někdy se to nepovedený prosákne dál. No, bóóóóže, jak kdyby to byla překážka! Tak prostě popíšeš pár ušmudlanejch listů než se dostaneš na stránky, který už nejsou poznamenaný.
Joooo, ty bys to radši přeskočila, vytrhla nebo dokonce začala novej notes? Dobrej pokus. Jenže takhle to nefungíruje. Jde jen pokračovat dál. Dál dělat to nejlepší, co můžeš. Jít dál a zkusit začít znovu. Jinak. Líp. Líp? Těžko říct. Ale proč se o to nepokusit, že jo. Hlavně to nevzdat!
Skilluj, ať tě to nekilluje!
Nevím, co nejvíc pálí právě tebe, ale já si uvědomila, že potřebuju trochu posunout organizaci svý práce. Né že bych v tom měla bordel. Ale mezery určitě. Za ty roky volnonožství jsem už nějaký věci vychytala – třeba systém sdílenejch dokumentů a složek na Gdisku s klienty. Nebo trackování práce s poznámkama rovnou v reálným čase (díky za free Freelo!). Jo, základy, kterejma tě neohromím. OK, ale ani ty mi nikdo neřek. Ostatně jako spoustu jinejch důležitejch věcí, na který přicházím tak nějak postupně.
A ne, neříkám si: Kde bys holka byla, kdybys to věděla dřív! Třeba přesně tady a ani vo chlup vedle. Třeba přesně s touhle myšlenkou a pocitem, jaký to není kruto-moudro. Ne, není!
Když něco víš a používáš to funkčně (což je ta podstatná část souvětí), je to super. A pak je totálně fuk, zda to tak máš tejden, rok nebo celej život. Pokud víš, ale používáš blbě, nebo (ještě hůř) pokud víš a nepoužíváš, tak… Lepší nevědět. A já chci vědět. A používat. Používat správně. Používat chytře. Používat úžasně. (Heuréka copy, ne asi!)
Protooooo si začíná hrát s Notionem. Jo, konečně! Po workshopu s Luckou z Hezky autenticky postupně porcuju rok 2025 a zkouším to s její ízy šablonou pro Plánování cílů. Není lepší začátek na novej rok, no ne? Uvidíme, kam to posunu za týden, dva, pět.
ČTU – Všichni sou trapný
Long story short: A je to skvělý!
Ve čtvrtek jsme musela do knihovny prodloužit si nedočtenýho Hilla. Jenže já jak jdu do knihovny s kartičkou, NIKDY se nevrátím jen s jednou knížkou. Kdo to zná, ať zvedne ruku. Jo, jasný, všichni. Vítejte v klubuuuuu!
Tentokrát padlo oko mé na právě vráceno a bylo jasno. No, spíš trochu jasněji díky nejútlejšímu hřbetu a tematice. Znám se! Velký voči, zazdí to fůra práce a pak to jen vomrkne poličku za pracovním stolem a v termínu zas šupajdí nedotčené do knihovny.
Letos chci víc vopravdicky číst. Přiznání! A kromě nachytřovacích knížek vzít na milost i beletrii, která se dá líp rozkouskovat nebo která (jak snad ne marně doufám) mě bude víc nutit dočíst otevřenej příběh a dopřát svý hlavě to nezměrný potěšení z dokončenýho úkolu. Yes. Dopamin rulez.
Krátce ke knize: Příběh ze Žižkova osmdesátých let (mamka žižkovačka, tak proto). Česká autorka, kterou ještě neznám (pardon, Simono Bohatá) a navíc generace mý mámy (další bod k dobru). Nespisovnej styl a vyjadřování mě totálně baví (asi chápeš proč!). Nepřikrášlenost a syrovost, tak typická (nejen) pro Žižkov, tě čapne za flígr a vtáhne do děje způsobem, že máš za ráno půlku knížky přečtenou, ani nevíš jak. Jsem zvědavá, jak to dopadne. Do víkendu vydržím?
90denní výzva… V plným proudu
Přes Vánoce nemocná, zakotvená u pohádek a cukroví. Počítač sem týden nezapla. No, dobře, kromě vypnutí kampaně a kontroly přesměrování stránek po akci klientky. Jinak jsem na práci fakticky ani nemákla. Myslím práci, co mě živí. To je u mě nezvyk. Je ale fakt, že loni jsem si přála Vánoce bez práce. Splněno! Bohužel jsem si je nepřála ve zdraví. Point pro příště: Přej si líp!
Čas, kdy jsem nemusela prioritizovat žádné úkoly, nastavovat si týdenní a denní plány a všechno to zmáknout v termínu, byl úžasně osvobozující. (Bych vydržela věčně!) Byl to takovej nezvyk, že jsem najednou mohla i snít a promejšlet, do čeho se vlastně pustim v tom novým roce s pětkou na konci.
Nebudu to hrotit. Inspirovaná videem o 12týdenním roku natočeno podle téhle knihy, ale ne tak americky nahajpovaná, sem se rozhodla pro první sérii. Ve stylu hesla: Prostě začni a pak to zhodnoť!, jsem si nastavila několik cílů – vybrala jsem fakt jen pár NEJ kandidátů, tedy věcí, který chci už dlouho posunout, ale pořád to odkládám. Proč asi???
První výzvu jsem složila z mikroúkolů
A začala ji hned, tedy 30. prosince 2024. Hlavním cílem nebylo urvat nemožné. Je zima a to poslední, co bych chtěla, je přepínat se ještě víc. Skutečnej cíl byl mnohem prostší. Vytvořit si NÁVYK. Návyk dělat pro sebe každý den malé kroky v různejch oblastech života. Hmmm, no, to zas tak malej cíl vlastně neni. Ale neni ani děsivej, což je důležitý.
Co trackuju? Každej den (ideálně)
- vodcvičit 40 dřepů (to bude 🍑)
- přečíst 10 stránek (tohle se mi osvědčilo spíš v blocích, než dnech)
- sníst 1 jablko (případně kus ovoce, ale já jabka miluju)
- napsat 3 vděčnosti aka události, které mi udělaly radost
- duolingovat (tady prostě jen nepřetrhnout 1+ rok řadu)
- naplánovat následující den
Ve hře bylo i kreslení, pozdrav slunci, meditace, dokonce jsem se nechala zlákat Novoroční výzvou Psaní hravě, ale to se během týdne ukázalo jako moc. Což může znít vtipně, ale je to tak. Neupeču se na vlastním ADHD, ne?
No a to je vlastně pro teď všechno.
Řekla jsem prostě začni. Splněno. Vylepším to v příštím vydání. Nebo taky ne.
Bude? Nebude? To je napětí, co? Lepší než Věřte, nevěřte.