„Víš, že si H píše deník?“ řekla mi v osmé třídě spolužačka. Fakt? Přišlo mi, že tak holčičí věc by nikdy kluk nedělal. A vida, mýlila jsem se. Zaujalo mě to natolik, že jsem si ještě ten týden došla do papírnictví, koupila si z kapesného vážně nádhernej sešit s pevnýma deska, a to tehdy najít krásnej blok nebylo tak snadný jako dneska, a začala jsem…
„Milý deníčku, …“ Jo, takhle trapná jsem byla.
Vůbec jsem nevěděla, co dělám a proč. Prostě jsem jen chtěla zkusit něco novýho, co dělal někdo jinej. Chtěla jsem jen objevit na vlastní kůži ten pocit, když píšeš deník. Bylo to cool a já taková taky chtěla být.
Začátky byly trochu křečovitý
Po pár měsících psaní jsem se uvolnila a začalo mě to opravdu upřímně bavit. Tenhle kostkovanej sešit se stal tajnou spřízněnou duší pro všechny moje radosti a bolesti. A přestože už dávno není, jako bych si ho právě otevřela a začala psát…
„Nevyhazuj je! Já je sbírám.“ zarazila mě spolužačka, když jsem z lavice chtěla sebrat a vyhodit do koše jadýrka rozsypaná kolem právě snědeného jablka. Sbírala je. Jen tak. Její štíří duše asi potřebovala na podzim a na jaře nacházet potřebný klid a rozptýlení z trudomyslnosti. A tak se vždy na jejím stole objevovala čerstvě schnoucí jablečná jadýrka, která pak po jednom pečlivě ukládala do krabičky.
Jablka jsem měla (a mám) ráda, tak mi přišlo docela logické, to taky zkusit. Schválně, kolik jich nasbírám? Hodně. Jde jich nasbírat vážně HODNĚ. Jenže když nemáte zahradu, kam je zasadíte, nebo nemáte žádný další nápad, co s těmi jadýrky udělat, a ani vám to během tvoření sbírky nepřijde, stane se, že vám velká sklenice plná jadýrek leží několik let na okně. Než se jednoho dne zeptáte, proč tam ta sklenice vlastně je?
Vyhodíte jadýrka. Vyhodíte sklenici. A marně v sobě přemýšlíte, proč jste vůbec kdy začali sbírat jadýrka z jablek.
Podobné příběhy předcházely než jsem začala:
- kupit v albech známky a mince;
- schovávat v krabičkách od margarínu otvírátka z plechovek;
- střádat použité dobíjecí a telefonní karty ve vizitkovým albech;
- a na kožené šňůrky navlékat pružinky z rozbitých propisek.
Sbírala jsem lístky z vlaku, z koncertů a programy filmových festivalů. Kupovala jsem si knihy vydané k výstavám, které jsem navštívila. Zapisovala jsem si přijaté a odeslané SMS, schovávala konverzace z ICQ. Sbírala jsem vzpomínky a věci a obklopila se tím.
Nic z toho, co jsem začala, mi ale nepřineslo smysl. Nic hlubšího než spoustu věcí, které musím někde mít a uchovávat. Starat se o ně. Trochu šílené, co? S psaním to ale bylo jiné.
Psaní mě opravdu chytlo
Psaní je kotvou mojí duše v rozbouřených vodách. Psaní je jako vlna, na kterou se můžu spolehnout a nechat se jí odnést někam dál. Psaní do deníku se po čase přesunulo na síť. Teď mám více textu online než na papíru. Ten poslední pravej deník „píšu“ už od 2011, heh.
A pointa? Je to psaní opravdu moje, když vlastně vzniklo jen díky opičení se? Není to jen kopírování? Opakování něčeho, co dělá tisíce lidí na celým světě? Hm…
Ať je to jak chce, spoustu věcí začneme dělat, protože dostaneme impuls zvenku. Pak to buď cinkne na struny uvnitř naší duše a vybudí nás to k akci, nebo ne. Většinou to jen odezní do prázdna. Někdy jsou tyhle impulsy ale silnější. Dovedou nás k něčemu, co je nám vlastní. K něčemu, co naší duši i život obohatí do takové míry, že se to pro nás stane klíčovou událostí a naprosto to změní směřování i nás samotné.
Proti jednomu, dvěma pokladům stojí spousta věcí, který se prostě jen stanou. Kterýma jen slepě kopírujeme něco, co nás zaujalo a smysl v tom po čase nenajdeme. A já se ptám: Vadí to? Jsme snad méně originální?
Nemyslím si! Jen musíme v sobě rozlišit, kde se z něčeho, co jsme zkusili, stala vášeň. Kde vkládáme víc než jen cizí nápad. Jakmile totiž vložíme sebe sama naplno a hluboce, stává se něco zvenku něčím naším. Ale možná, že je to obráceně. To naše, to opravdové, se stává něčím, co můžeme sdílet ostatním a předávat dál. A co na tom, jak jsme to probudili. Důležitější je, že se tak stalo.
Pravdou je, že myšlenky a nápady jsou všude kolem nás. Něco nového, svým způsobem originálního, vymyslet v podstatě nelze. Až v moment, kdy do toho vložíme sebe, stávají se obyčejné věci jedinečnými. V tom je genialita. Na nás je vybrat z té mnohosti a udělat z běžného jedinečné.
Opravdu! Věřím, že si stačí jen vybrat.
Zkusit to a zjistit, zda nám právě tohle chutná. A když ano, pořádně se do toho ponořit. A pokud ne? Je tu dalších tisíc věcí, který by mohly…
Tak s chutí do toho…