Uplynulej tejden prověřil, jak už (ne)jsem fit. A já to zvládla! S odřenejma ušima, ale jo. Víš, když sem si v lednu kupovala SEO kurz na konec února, fakt mě nenapadlo, že se v neděli budu modlit, abych těch 5 hodin pondělního bloku zvládla. Aby mi to myslelo. Abych měla energii. Abych neodpadla a něco z toho měla. A pak to samý ještě v úterý a ve čtvrtek. K tomu návštěvy lékaře, nemocnice a termíny, který nechceš prošvihnout. Pěkně naloženo!
Dokonalý to nebylo. Zvládla jsem to, co bylo potřeba, co hořelo, ale nic moc navíc už se tam nevešlo. Něco ve mě se cejtí děsně zklamaný. Ne mnou, ale tou situací, kterou prožívá. A jiná část zas spoko, co všechno jsem sama dokázala a nezhroutila se pod tou náloží. Ale upřímně? Nějak nevim. Teď o víkendu, když tohle shrnutí dopisuju, prožívám zvláštní druh melancholie. Jsem unavená a současně něco ve mě je plný energie – ale nevim, jak to otevřít. Jako by to bylo a současně nebylo moje. Jako bych mohla a současně nemohla z toho zdroje čerpat. A já jen sedím, protože nemám ani nápad ani sílu to prozkoumat. Jen sedím, a doufám, že to bude stačít. Že to bude dost. Že i tak mě to nemine, že nebudu zapomenuta…
OSOBNÍ… Zahlcená
Tři tejdny marodění udělaly svý. Věci, na který nebyla energie a nehořely, se jaksi odsouvaly do nejasných zítřků. Jenže zítřky jsou tady. A ještě krutější než bacil. Už od víkendu každej den peru s přáním zahlídnout dno koše (jo, podařilo se). A taky skládám, abych vůbec mohla prát a sušit. Uuuuf. V mezičase se snažím nakoupit žvanec, protože to, co se teď děje (nejen) v naší ledničce, sem už dlouho nezažila. A taky sem ráda, že postupně opadává ta podivná mozková mlha a dá se jakž takž pracovat.
I když se může zdát, že tragickej stav mý domácnosti je nambr wan osmýho tejdne, čistý prádlo je to nejmenší, co mě dere. Děsí mě spousty drobnejch úkolů všude kam se podívám. Tisíckrát posunutá věc k dodělání. Drobnosti, který volaj po dokončení. Některý jen týdny, jiný měsíce. Všechny jsou už k nesnesení. Hrozně je chci dokončit, vyprázdnit si hlavu, mít klid, ale taky vidim svý limity. Energetický. Emoční. Časový.
A tak se zrodil plán. Brilantně jednoduchej. Splnitelnej i pro lidi zadejchaný obyčejným životem – jako sem teď já. A měřitelnej! Každej den si k pracovním úkolům (který sou na 2 řádky, víc si netroufám), vždycky napíšu i 2–3 úkoly domácí, podle obtížnosti. Nic, co by mě dostalo pod tlak, ještě větší zahlcenosti a zoufalství, který občas cejtim, když sleduju svůj šnečí progres. Jo, ale furt progres, připomíná mi optimistický já. Dík, kámo.
Jasný, neudělám všechno. Těch věcí je lajna, ale současně mě děsně prdí, že tejdny utíkaj a já zase udělala velké neradostné NIC. Nějak jsem se s tím i v tomhle prazvláštním stavu nechtěla smířit. Záměr bylo nezamrznout – nepodlehnout paralýze situace a stavu. Teď fakt víc než jindy potřebuju vidět, že postupuju vpřed. Slepičím myším krokem, ale dopředu. Co se mi tímhle stylem povedlo? Vyhodit biodopad, vyhodit papíry, složit všechno prádlo a vyprat všechny ručníky a cejchy. Odnést sklenice do sklepa a přinést z něj brambory. Poslat peníze do banky, koupit bílou šalvěj, vytisknout nový rozvrh, pročíst novou smlouvu, odeslat přihlášky na SŠ… Yes. Tímhle stylem budu pokračobat, dokud to bude fungovat.
Dočteno… Nauka o osobním úspěchu
Ne, tohle neni kniha, kterou přečteš jednou a máš hotovo. Tohle je přesně ten typ knihy, kterou musíš (ve smyslu POTŘEBUJEŠ) číst opakovaně a průběžně si připomínat její obsah. Jednak proto, že je to dost zhutněný know-how, někdy možná sice obecnější (a je potřeba pak dopátrat další detaily, ale to už je právě na čtenáři, jak s tím naloží) a taky proto, že převést to všechno nebo i čaást do praxe nějakou chvilku trvá.
Tuhle knihu jsem měla číst, když mi bylo jednadvacet. Dokonalá četba pro mladýho člověk, co se hledá. Čímž enhcci říct, že pro zralejší osoby není užitečná, motivujíc a určitým způsobem i platná. To yb byl velký omyl. Na druhou stranu těžko říct, zda bych dokázala uchopit a využít to, co se mi zde na tak malém prostoru v plné šíři předkládá. Ale obecně cítím, že smysl to přinese hlavně těm, kdo jsou na začátku svý životní cesty a chtěj od života víc. A tak nějak mi tam pasuje namotivovanej mladej člověk, bez závazků, bez zátěže, který chce vykročit správným směrem a vyhnout se zbytečnejm chybám.
Chech, ale znovu vopakuju, ne že já bych víc nechtěla. Ne že bych si nechtěla plnit ještě nějaký sny, to by byl skoro hřích, ne? Ale jsem realista a vím, že člověk vohlazenej životem je opatrnější a teď, vycucnutou jak pomelo, mě jakýkoliv odvážný kroky spíš děsej než naplňujou vášní. Semínko zaseto. A teď to musí doznít, sednout. Přejít do praktickejch kroků. O tom to hlavně mělo bejt, že jo. A taky, nečetla jsem to přece jen tak. Nějakej popud v tom byl. A teď je jen potřeba to najít a sladit se svým tady a teď, se svojí rolí a směrem. Nou stres, to nemusíš udělat dnes ani zítra.
📷 Fotka od Phuong Luu z Pixabay