Poslední lednovej. Konce by měly bejt se vší parádou. Někdy ale jen sou.
A vy ste zas rádi, že jste tím prošli, pořád ještě živí (když už ne zdraví, žejo). No, asi tak. Neberte tenhle přehnaně dramatickej začátek tak doslova. Na konci ledna mě bacil dost fest vyřadil z provozu a teď se vracím. Pooo-maaaa-luuu. Pomaleji, než by mi bylo milý.
Odpočívám hodně. V mezičase něco pofackuju a pak zase (počkej si…) odpočívám. Nejen kvůli tělu, ale ani ten mozek úplně nešrotuje podle představ. Tak se prostě „učim vodpočívat“ a dělat věci tak, jak zrovna dokážu nejlíp. Nebo třeba vůbec, když na to přijde.
Uf, lekce jaxviňa. Za týden uvidím, o kolik fousků se cítím líp…
BĚŽNODEN… Sny se plněj
V týdnu jsem „oslavila“ narozeniny. A víte jak? Poflakováním. Můj sen nedělat na narozky nic, se splnil. Jásala bych a dodala i HEČ! Jenžeeee… Vono to mělo jednu mouchu. Žádná drobná vada na kráse, pořádná masařka! Bylo to z donucení. Z nemoci. Kdepak dortíčky a lážo plážo nožičky na stole. Žádný filmíčky, čteníčko, kresleníčko, výstavička nebo prostě jen pohodička nicnedělání!
KULAJZ. Ležela sem v peřinách a kurýrovala se. Byla sem ráda, že sem ráda. Jo, vlastně jo. Musím říct, že přestože mě bolely totál všechny svaly a klouby, že se málem ani ležet nedalo, a hlava se motala tak, až bylo těžký ji vodmotat, tak i přes to zklamání, že takhle jsem si to narozeninový poflakování nepředstavovala, jsem cejtila neskutečnou vděčnost.
Večer, než sem se ponořila do už nevím kolikátýho spánkovýho cyklu, cejtila jsem ohromnej vděk týhle chvíli. Oslavila jsem další narozeniny. Další narozeniny! Další rok dokončený na týhle planetě. To není samozřejmost, když si vezmu, kolik lidí tu čest nemá. Touhle optikou nakonec jedno zda zdravá nebo nemocná – teď to trochu zlehčuju, ale rozumíme si, ne.
Další rok prostě samozřejmost není. Ani když nejsem ze starýho železa… Někdy jsme si tím dalším ránem tak jistý, a přitom to jistý neni ani trochu. Bez ohledu na věk, na možnosti, na tučný nebo prázdný bankovní konta. S dalším rokem si víc a víc uvědomuju, že ten čas tady je dost nejistej. A omezenej.
Nechci nikoho dojímat, ani bejt trapně sentimentální. Jen je škoda, že tahle pravda člověku dochází tak málo. A možná jen jednou za rok, na jeho narozeniny. Tak aspoň že tak.
MYŠLENKY… Kdy jít s kůží na trh?
Znáte takovej ten pocit, kdy „to“ (cokoliv novýho, do čeho ste se právě pustili a zdá se, že vám to de = tedy vidíte progres, kterej vás mega motivuje) chcete hrozně všem říct a zároveň se stejně intenzivně bojíte, že byste to tim mohli zakřiknout? Tak přesně ten teď mám.
Nebudu zapírat, že nemám radost, že sem se konečně pustila do psaní pro sebe (a je úplně fuk, jestli to je bo není nějak extra hodnotný. To je bezpředmětný!). Ale současně se mi s tím úplně nechce vyletět do světa a vyřvávat to po všech sloupích – sockách, samozřejmě. Jako jo, v jednu chvíli sem se dojala, že by bylo fajn mít i lidský čtenáře. To mě trochu hodilo do minulosti, do mejch začátku s bloguje.cz a k tý naší super blogerský partičce, se kterou se tak nějak držím v kontaktu (čumendě) pořád.
Ale pak mi došlo, že tohle je vlastně furt hlavně pro mě. Prostě klídek. Vytrubovat to můžu vždycky. Anebo nikdy. Zatím mě mega bavěj roboti ze Singapuru, který se poslední tejden vydatně snažej prolomit přístupy do nitra myšlenkomaše. Marně. Naštěstí.
Vlastně to není štěstí. Je to must have plugin, aby člověk moh blogovat, i když zrovna nerozvrací republiku, ale jen potřebuje trochu rozpumpovat svý vospalý grafomanský střevo. Jo, nedoceněnej grafoman. Nebo copywriter. To je fuk. Hlavně, že to píše.
JSEM… Furt stejná
Děsivý nebo super? Upřímně, já teď ani nevim. Votevřu po dlouhý době tu síť (respektive jen upozornění na novej obsah) a čumím na ty vyladěný (rozuměj NOVÝ = KRÁSNÝ) fotky lidí, který znám. Žjůůůůůůůůva, ti za rok vyrostli, proběhne mi hlavou. Ty to pěkně vodmakali… A vzápětí mě hlava rýpne: A co ty? Si z pohledu zvenku taky jiná? Posunutá?
Rozhodně ne, sesadím se. Hned poté se mi připomene oblíbená věta starejch známejch, když se za uherák potkáme – s jistým překvapením (a u mužů možná i s obdivem?) – „Ty si pořád stejná!“ Dííííííík.
Mele se to ve mně. Jako joooooo, lichotí mi, že jsem nějakým svým způsobem „pořád stejná“ jako ve 20, 25 (vzhledem, projevem – ehm). Na druhou stranu, není to dneska trochu, no, pfff, DIVNÝ? Neměla bych bejt víc kůůůl, víc profi nebo prostě „jen jiná“. Fakt nevim. Baví mě bejt taková, jak se znám, a to stejný mě teď i totálně sejří.
Proč? No, protože to vypadá, že stagnuju. A tahle moje vnitřní mikrobitva jen dokazuje, že to nemám v sobě srovnaný. A to mi super nepřijde ani trochu. Asi zatím nebylo kdy. Asi to nebylo téma. OK. Cajk.
Dneska se nezmůžu na víc než tuhle podivnou úvahu. Jsem unavená, trochu rozladěná, a nějak si nechci kazit dojem, že bych měla povinnost nebo závazek růst tak, aby to každej viděl a uvědomil si to… Jo, se*u na to. Dneska rozhodně. Zejtra…? Se ještě rozmyslim, zda si tim kazit další dny nebo to nechám na jaro. Žádnej spěch.
Minišlenky
- Každej vejkend peču. Yes. Místo keců další buchta – tentokrát z jablíček. Zkusila jsem jednoduchoučkej recept od Maškrtnice. Poved se! Pro příště nesnižovat dávku cukru (Panely), co tam byla (jooooo, podcenila sem šťavnatost jablek) a kromě čokopecek by to ty roziny a brusiny taky sneslo (jenže doma by to pak mlaďoši nejedli). I tak povedená vochutnávka. Tady vodtajněná receptůra >
- To uteklo – v uplynulým tejdnu dorazilo (nebo sem si všimla) mý oblíbený newslettro-čtivo Milej zlatej vod Věžníka a Vořež se vod Nejostřejší tužky v penále.
- Jo, přesně vo tomhle jsem mluvila, když sem se topila v narozeninový vděčnosti za další rok > 4 000 týdnů aka 4K WEEKS web (jo a jukněte i na blog, fajn inspirace)
- K narozkám jsem si přála Louisu a její Cvičení u zrcadla a Školu zázraků od Gabrielle Bernstein. Mám dilema, čím začít. Ale času dost, právě mám rozečtenou Mapu rodičovství.
📷 Fotka od Sergei Tokmakov, Esq. https://Terms.Law z Pixabay