Ohlédnutí #38 2019

O spokojenosti z nesnažení se, práci s energií a začátku přechodu na vegetariánství…


Snažit se nesnažit?

Moc se snažím. Vlastně, možná že se vůbec nesnažím. Současně ale hrozně moc chci něco důležitýho udělat, něco významnýho dokázat, něco úžasnýho vytvořit, něco neskutečnýho zanechat… Jenže jak? Dost dobře je možný, že přesně tohle toužení po něčem znemožňuje nejen skutečnou akci, ale brání mi uvědomit si, že nic z toho nemusím. To jen ten Egouš ve mně chce tady nechávat velký ho*na a říkat si, že je to důležitý.
Není.

Co když stačí to, co už jsem zanechala? Co když stačí, že jsem tady byla, že mám 2 děti a že mě baví číst, psát a malovat? Co když tohle všechno už je hrozně, hrozně moc a není potřeba si dál vytvářet uměle nepohodu, tlak, očekávání a dokazovat si něco nesmyslného.
Nesnažit se. Ale co to přesně znamená? A jde to vůbec? Snažit se nesnažit. To je blbost, co?
Tohle v sobě musí člověk cítit. Tohle rozumem nevytvoří. Musí v sobě najít kousek spokojenosti a hýčkat si každou přítomnou chvíli. Koukat jen za první roh svojí vlastní cesty a neházet furt očkem jinam (třeba zpátky! Proč, probůh?), a živit ty nesmysly, který ho furt nutí něco dělat… Snad aby, nedej bože, tady na tom světě nebyl zbytečně. A co kdyby byl? Co kdyby prostě jen byl a to by úplně bohatě stačilo. To by byl mazec, co?

 

Rozzářit se, ale nezhasnout

„Musíš chodit mezi lidi, vždycky tě to úplně rozzáří.“ Jo, to je fakt. Mezi lidma se nějak zvláštně aktivuju a jako by se rozšiřoval můj potenciál. Cítím se živější a nabitá energií. Opravdu zářím a užívám si to. Jenže poslední dobou jsem si všimla jiného efektu. Následující den jsem vyčerpaná, asi jako kdybych absolvovala výstup na Everest. No, dobře, přeháním, ale unavená jsem. Většinou si potřebuju ten den odpočinout.

Pokud není možnost, je to hooooodně náročný. Energie i nálada jsou pod průměrem a cokoliv se dělá dost blbě. Začala jsem to sledovat pečlivěji a všimla si, že nezáleží na akci. Jakmile jsem mezi větším množstvím lidí a čím více interakcí probíhá, tím nabitější jsem v tu chvíli, ale vybitější den následující. Je jasné, že špatně pracuju s energií. Nedělám si štíty, nešetřím se a příliš dávám. Nevím, zda jsem takhle mizerně s energií pracovala vždycky, ale nedivila bych se, kdybych přehnaně hýřila celoživotně. Je čas to změnit! (I když ještě nevím jak…)

 

Začít jíst jinak

Nepřemýšlela jsem o tom, že bych měla. Nerozhodovala jsem se. Prostě jsem to udělala a přestala ho jíst. Řeč je o mase. I když nikdy nebylo něčím, čím bych se musela nacpávat horem dolem, jedla jsem ho. Třeba takový pečený kuře s křupavou kůrčičkou… Aaaaach, lábuž. Jenže pak jsem se začetla do Zelandovy knihy (Jak se vymanit ze systému) a došlo mi, že pokud to chci jinak, potřebuju určitý věci zásadně změnit. Zkrátka potřebuju “jiný“ tělo. A maso mi k tomu pomůže tak, že ho prostě nebudu jíst.

Ze dne na den jsem přestala. A když říkám, že jsem přestala jíst maso, mám na mysli i všechny možné výrobky z masa, které jsem běžně a s chutí jedla. Takže žádná šunka, paštika ani párky. Dokonce jsem odolala i maminčině milované špagetové omáčce, kterou zbožňuju. Najednou jsem na ní koukala, a přestože voněla nádherně, nedávalo mi smysl jíst jí. Tak jsem si dala zeleninu a bylo to. Vlastně teď opravdu hodně jím zeleninu. Večer jím výhradně zeleninu. Bez pečiva a dalších příloh. Zatím se mi daří a je zajímavý sledovat svoje pocity ohledně masa a dalšího jídla, kterýmu se chci postupně odnaučit.

A co vy, na čem si teď pochutnáváte?

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *