Objevit své nebe za mraky

Něco se děje. Se mnou, s mým vesmírem, s tím, jak žiju. Nechávám se strhnout vnějšími nezdary a beru si je osobně. Rozladí mne jakákoliv nedokonalost, které se dopustím a zasadí ostrou ránu do mého sebevědomí. Najednou nestačí říkat si, že to je jen mrak na nebi. Mrak, který zase odtáhne, jen co ho nechám vypršet. Prším s ním a bolestně dopadám na vyprahlou zem.

Kapky plné viny bolí a mě jaksi nemístně baví trýznit se tím víc. A pak se litovat. Utěšovat. A nakonec to všechno zpochybnit…
Nevím, co s tím. Nebe sice zůstává, ale já ho nevidím. Mraky jako by dostaly punc pravdy, cejch důležitosti, kterou se nechávám vláčet. Proč? Proč to všechno?

Chtěla bych brečet a uvolnit celé sevření duše, ale místo toho se jen zlobím. Hrozně se zlobím. Na sebe a na to, co dělám, jak o tom přemýšlím. Pak dělám chyby a zlobím se ještě víc. Je to nekonečný kruh, ve kterém se potácím. Přeji si pochopit to, ale ta zarputilost mi víc ubližuje než léčí.

Chtěla bych na lusknutí prstů nastolit klid. Chtěla, ale nemůžu. Něco odmítám a dokud nezjistím co, bude to zneklidňovat můj den s každou prkotinou, která se na cestě objeví. Dokud budu bloudit sama v sobě, zavírat oči a jen se vztekat, týrat se svou zlobou, nic se nezmění.

Pravda v nás nefunguje na povel Ega, na povel myšlenky. Pravda v nás čeká, až se uvolníme, nebudeme sami se sebou bojovat a necháme věci plynout a to plynutí vnímat. Srdcem, ne hlavou. A tak si dovolím zlobit se – na sebe, na to, co mi nejde, na celou existenci a někde za tím najdu skutečnou bolest, která mě nutí zmítat se v proudu každodenních dní se zdrcujícím masochismem. Najdu bolest a nechám jí probolet každou buňkou svýho těla a pak se zeptám: Co bych chtěla? Opravdu chtěla, abys s tím byla OK? Abys byla spokojená. Aby ses cítila božsky…

Někdy jsou řešení na dosah a přesto tak daleko. Projít bolestí často není jen tak, ale učím se to. Učím se nebát se toho. Učím se vidět to a chápat dřív, než mě to začne hodně ničit. Učím se jemně se motivovat, abych neuhnula, až se budu zajíkat znovu aktivovaným žalem. Jenže já už vím, co je potom. Jak se člověku uleví, když to probolí. Jak je zas opravdový. Jak se najde…

Jen najít tu skutečnou bolest. Jen najít pravdu. Najít nebe a nebát se prostřelit mraky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *