Sorry, ale zapomněla jsem mejkap

„To bys u mě mohla přespat.“
„To bych… Ale já si nevzala mejkap.“
„To dáš, ne?“
„To nééé… Ty jo, no, nevzala jsem si ho, jak jsem se rychle balila.“
„Ale…“
„Nééé, fakt musím domu…“
„To si děláš srandu?“
„Vopravdu to nejde, já mám zítra schůzku…“

Vím, že cizí hovory se poslouchat nemají, ale… Takový souboj v člověku jsem dlouho nezažila. Chtěla být s kámoškou, zdálo se, že mají skvěle naplánovaný večer, protože chvíli předtím jsem zaslechla něco o vínu. Ten večer mohl skončit skvělou kecandou až do noci. Spontánní akce na pohodu. Tak si dokážou povídat jen nejlepčejší kámošky.

To všechno se ztratilo během jedný jediný chvilky, kdy zjistila, že… nemá make-up.

Je mi záhadou, kdy ta divná věc získala nad určitými ženami tak obrovskou moc. Možná snad proto, že šminky z nás žen dělají to, co si přejeme být. Krásné, dokonalé a žádoucí. Nějak jsme si daly rovnítko mezi tyhle dvě věci a už nejde ustoupit. Vlastně jde. Vždycky jde. Jenže málokdy se chce. OPRAVDU chce.

Make-up stranou. Potřeba mít všechno stále pod kontrolou zvítězila. Touha být dokonalá, připravená a vždycky tip top. Jen málokdy si připouštíme, že ta laťka je zbytečně moc vysoko, a že jsme to my, kdo jí může dát níž. Třeba jednou za čas… nebo častěji. Ale zkusit to a zjistit, co se stane. Jestli je to vážně taková hrůza. Jestli se svět zboří, nebo jestli se zboří jen naše iluze.

Možná bychom se pak cítili líp. Mohli bychom se cítit vážně dobře – jen tak, jak jsme. Bez make-upu. A kdo ví, co všechno bychom časem přestaly potřebovat…

Škoda, že někdo to nikdy nezkusí zjistit. Škoda, že pro některé je čas s přítelem méně důležitý než obraz, který o sobě dává okolí…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *