Nechce se mi chápat tě

Ochladlo to mezi náma. Sedím tu a dívám se, jak jsi jiný. Překřikuješ mě tisícem názorů. Chrlíš moudro za moudrem jako bys pozřel veškerý vědění světa a prokládáš to momentkama z dovolený v Alpách. Neříkám, že nejsou pěkný. Jsou. Užíváš si plnými doušky sněhu a sluníčka. Stejně jako když si doma nebo u moře. Jo, žít ty umíš, o tom žádná.

Jenže tohle není skutečný život. Je to jen obraz toho, co všechno prožíváš. Nastylovaný svět, který vytváříš, abys oslnil lidi, který ani pořádně neznáš. Lidi, který ti fandí i ty, kteří by radši viděli tvůj pád. A někde mezi nima jsem já. Jen jedna z mnoha, i když se chceš tvářit, že ti na mě záleží.

Nezáleží. Nezáleží ti na nikom a na ničem. Záleží ti jen na sobě.
A možná je to tak v pořádku. Možná, že tak bezohledný si byl vždycky a mně to najednou začalo vadit. Až teď, když se vidíme jen výjimečně. Až teď, kdy vím, že neumím tak skvěle jako ty hrát divadýlko a vytěžit z toho maximum. Zastínil si mě? Kdepak, jen jsem asi změnila repertoár a moje kostýmy se teď nehodí k tomu, čím žiješ ty.

Na jednu stranu mě to trochu štve. Na druhé straně vím, že se mi nechce. Bylo by lákavé umět to, ale nechce se mi hrát TVOU hru a přizpůsobovat se. Jsem hrdá a taky zraněná. Nechci, abys to viděl, ale nemůžu se tvářit, že je všechno boží. Není! A i když se to snažím neprožívat, děje se to.

Kdykoliv si to uvědomím, překvapí mě to. Je to jako když se probudíš z pěknýho snu a zjistíš, že to byl jen sen, a vzápětí ti dojde, že o to vůbec nejde. To hlavní jsem já a můj postoj. Úplně jiný postoj.

Hmmm, tak kdo že se to nakonec změnil…

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *