Můžete demonstrativně trpět nebo otočit minci

Vždycky se najde něco, co si vyčítat. Když se budeme chtít zraňovat na duši, máme každý den kupu příležitostí. Tolik, kolik nám dovolí naše kreativita. Můžeme si ze života udělat peklo na zemi. Chceme-li. Tak mocní opravdu jsme. Všichni.

Stejné je to i s věcmi potěšujícími. Můžeme jich vypočítat úplně stejně. Záleží jen na nás, kterou stranu mince chceme zrovna obrátit a žmoulat v ruce. Nic se nemění na tom, že je to stále jedna a táž mince. Opaky k sobě patří, dávají nám naději a volbu. Že jí občas využíváme neuváženě, to je věc jiná.

Chci té hře odolat… Jenže někdy si člověk sváže ruce, nohy a pak se diví, že se ani hnout nemůže. Zlobí se a demonstrativně trpí. Zbytečně. A taky trochu směšně. Jenže někdy i takové hry jsou potřeba. Třeba i proto, aby člověku došlo, že jsou úplně k ničemu. Že to hrajeme ze zvyku a jen na efekt. Jdeme starou cestou, protože jsme se ještě tak dobře nenaučili vykročit jinou. Protože se bojíme, že když něco opustíme, ztratíme i kus sebe. Pak jsme to míň my.

Jenže… My nejsme naše vzpomínky.
My nejsme naše rozhodnutí.
My nejsme naše minulost.

To jsou jen okolnosti, kterými jsme určili naše tady a teď. Ale NEJSME to my.

A přestože to taky úplně nechápu, cítím, že osvobodit se od téhle představy, je cesta k uvolnění něčeho starého v sobě, co mi odněkud z hlubin podsouvá všechny strachy a obavy a děsí mě na cestě k tomu, co bych chtěla.

Je až šílené, jak malý kousek od toho nejúžasnějšího v sobě jsme… A přesto tak daleko. Jenže dokud ten krok nepodnikneme a neuděláme pro něj vše, co je v našich silách (někdy právě třeba i to, že neuděláme nic), budeme stále přešlapovat přede dveřmi, za kterými slyšíme sami sebe…

Přeju si, abychom tuhle odvahu našli v pravou chvíli všichni, kteří hledáme.

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *