Musíme (si) věřit

Někdy, když se pouštíme na stále podobnou cestu, na které jsme už tolikrát zabloudili, nezbyde nám než věřit, že tentokrát se to povede. Že tentokrát vydržíme a dojdeme do cíle. Že nic, co se stalo předtím, neurčuje kým jsme, a už vůbec ne zda znovu neuspějeme.

V určitou chvíli nemáme nic jiného než tuhle víru. Možná „jen“ tuhle víru. A pak zkrátka musíme jít. Krok za krokem. Levá před pravou. Nejdřív ve vlastních  stopách, které jsme po sobě zanechali, ale pak přijde okamžik, kdy, chceme-li dojít cíle, budeme muset jít dál – stopy nestopy. Strach nestrach.

Je těžký zahodit všechny ty nezdary. Ale není to nemožný – pochopitelně.
Je těžký – po tolika neúspěších – věřit, že to dáme.
To nám ale nemusí bránit zkusit to znovu. NEMUSÍ. Tak proč by mělo?

Pokouším se zapomenout na všechny nesmysly v hlavě a vzít to tak, jako bych se učila chodit. Úplně poprvé. Vstávat znovu a znovu, dokud nemám trochu jistoty pro první krok. Zvednout se a zkusit to zas. Nebát se opřít, chytit se podané ruky a vykročit. Nemyslet na pád. Nemyslet na bolest. Zapomenout na strach. Zapomenout na prohru. Jen vstát a udělat další krok…

Naše cesta = naše kroky. Ozářit si jí musíme sami.
A věřit, že dojdeme až na konec…
Kdo jiný, než my?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *