Z výšek prudce dolů

Začnu z druhého konce… Od té doby, co mám doma notebook, tak na něm den co den visím, přilepená ke klávesám a kazím si oči. Je úžasný být nonstop na počítači. Začínám uvažovat nad tím, zda to JE NORMÁLNÍ…

Využívám ho sice hlavně pracovně – tj. na výpisky četby a ke školním účelům, ale samozřejmě i na blogování a jiné prkotinky. Někdy mám pocit, že bych si ho klidně vzala i na záchod, protože tam mě napadají ty nejlepší hlody a než se vrátím, tak je to pryč, což mě štve…

Naše umělecká skupina W******A bude mít teď první výstavu na Černém mostě. To není nějak zvláštní, ale já, která vždycky prožívala své „umělecké postavení“, jsem absolutně kapitulovala a nic jsem nekreslila, ani nemalovala a vykašlala jsem se na celou výstavu.

Ještě před 14 dny jsem to řešila, teď je mi to ukradený. Propadla jsem pesimismu svého amatérství. Zase je tady to období, kdy se mi připomíná jakýsi druh „prohry“ mých uměleckých ambicí. Všechny jsou pohřbeny. Bez obřadu. Bez květin a pozůstalých (ti jsou také mrtvi). Bez pomníku…

Propadla jsem nechutnosti svého kancelářského krysismu a nejhorší je, že ani ten mi nedává dostatečnou potravu pro báječný život. Zpívání a hra na klavír jsou také kdesi pohřbeny a s nimi hasne moje dospívání…

Asi se už budu muset začít tvářit dospěle, ale mám pocit, že TEĎ to není problém, protože mi nějak zamrzá úsměv na druhou stranu. Podle toho, co potkávám na ulici, tak to je normální výraz pracujících. Snažím se to vylepšovat cvičením „správného úsměvu“, ale nějak to dlouho nevydrží, asi proto, že uvnitř se teď vůbec nesměju. Jo, Happy je no happy.

Vlastně jsem konečně po dlouhé době splnila sen všem, které jsem štvala svou super happy náladou. Doufám, že mají upřímnou radost. Já ne… Čím to sakra je?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *