Kdo je blbej, musí pikat

No jo, vypráskanej den – mojí blbostí. Já svojí vinu přiznávám a vlastně se ani nedivim všemu tomu, co se na ní nabalilo. Kdo si ničeho neváží, nemůže čekat, že jeho bude někdo omilostňovat při chybách.

Podělala jsem to! Vím, že jsem to neměla dělat, ale je pravda, že jsem při tom vůbec nepřemýšlela, co bude. Ostatně, jako vždy. Tentokrát ty následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Štve mě, že zrovna takhle jsem to nechtěla. Ale že jsem si to neuvědomila dřív. Teď už mi to může být jedno… Jenže NENÍ!

Uklidňuju se tím, že svět se neboří – a vážně se neboří, jenže mohl stát líp. Mojí vinou tomu tak nebude. Já o tom teď nemůžu takhle psát. Co nemůžeme říct, o tom musíme jen mlčet. Tak mlčím.
Je mi to fakt líto.

Nevím, čeho lituju víc, ale není mi teď nejlíp, abych to tady mohla pitvat.
Mohla jsem lhát. Mohla jsem všechno popřít. Ale proč? Copak bych se sobě mohla podívat do očí? Už takhle to není nejlepší pohled.

Cítím se neuvěřitelně provinile, fakt hrozný…

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *